Festival Zahrada písničkářů, který navazuje na legendární počin na přelomu století v Náměšti na Hané, má za sebou druhý obnovený ročník. Farská zahrada u ostravského sídla TV Noe se v sobotu 9. září oděla do slavnostního hávu a připravila se na vystoupení šestice písničkářů.
Do konkurzu se tentokrát přihlásilo třicet šest uchazečů, kteří poslali vždy tři ukázky ze své tvorby. Porota z nich pečlivě vybrala finalisty a ti dostali šanci vystoupit v Ostravě. Bonusem je, že jejich recitály televize natočila a bude je postupně uveřejňovat ve svém vysílání.
Je 15 hodin. Písničkáři mají po svých profilových rozhovorech do vysílání, za kamerami stojí odvážní kameramani a sličné kameramanky, v přenosovém voze jsou všichni nachystáni, slunce pálí na prořídlé hlediště a festival začíná. Pojďme si teď představit plody, které se na Zahradě urodily.
Lilie zlatohlavá (Lilium martagon) – Alex Býček
Vyskytuje se nepříliš hojně, roztroušeně, místy však i ve větším množství. Z hlediska celosvětového Červeného seznamu se řadí k druhům, které vyžadují pozornost. V ikonografii značí lilie nevinnost.
Písničkář, který je usazený na Děčínsku, zpíval s doprovodem kláves skladby, které hluboce vyvěrají z nitra člověka. Mohu říct, že asi nejvíc ze všech vystupujících dal nahlédnout divákům do své duše. Jakpak by ne, ve svém životě se věnuje koučování a snaží se pomáhat najít svým klientům životní rovnováhu.
A písničky, které vybral pro svoje vystoupení, byly právě takové. Ostatně už jejich jména mluví za mnohé: „Nebe“, „Pro radost“, „Bez viny“, „Joy“, … Všechny vtáhly posluchače někam mezi nebe a zemi tak, že zapomněli na některé jeho prohřešky proti frázování nebo češtině. Z pódia prýštila čirá radost, a když člověk při závěrečné anglicky zpívané „Joy“ zavřel oči, slyšel klavír a hlas Freddieho Mercuryho. A proč se mi u Alexe vybavila zrovna lilie? Protože se jedná o symbol nevinnosti. Jedna z písní, která zazněla v recitálu, měla název „Bez viny“ a byla takovou vlajkovou lodí celého vystoupení. A pozor, myslím, že takový to písničkář patří mezi ohrožené druhy.
Vinu mi předávali, podsouvali,
vnucovali, pořád cpali,
Ale já… furt nevím proč.
Já jsem to tu přišel jen prozkoumat, na svět očima člověka se podívat,
Pohrát si s mámou a s kamarády, uvidět motýla a opičku, jak řádí.
Pečárka polní (Agaricus campestris) – Zahranice
Pečárka polní neboli žampion polní má výrazný klobouk, má příjemnou chuť i vůni, roste v útvarech, a nabízí skvělý gastronomický zážitek. Je bílá a později tmavne a zšedne či zčerná.
Proč jsem kapelu Zahranice přirovnal k houbám? Duo z Prahy nastoupilo na pódium ve slušivých kloboucích. Bílá a černá barva symbolizují klavír. U mikrofonu Tomáš Sýkora a za klavírem virtuózní Adam Konečný. Taky vás napadlo, že jsme se vrátili v čase a vidíme Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého? Hravost Tomášových textů a jazzový feeling a nápaditost Adamových melodií mi tuto semaforskou dvojici silně připomínají. Oba vystupující na sebe velice dobře slyší a reagují, Adamova melodika dobře zdůrazňuje a podtrhuje Tomášovy texty a hříčky, kterými se to v písničkách jen hemží. Vše vypadá velice lehce a přirozeně, ale pokud si rozeberete harmonii písniček, možná budete překvapeni. V jediné písničce nalezneme víc akordů, než má průměrná rocková kapela za celovečerní koncert. A stejně pestrý je výběr témat – pocta klavíru (Piano postačí), vyznání Praze (Praho, vem si mne), poklona Leonardu Cohenovi (Muž v klobouku), mezilidské vztahy (Mrak) a další. Nutno říct, že duo Zahranice se dostalo za hranice běžně pojatého písničkářství a svým jazzfolkem určitě zaujalo. Možná škoda, že se Adam víc nezapojil do zpěvu a nezazněl nějaký vícehlas …
I v ústavě je černé na bílém,
že důstojně lze žít jen s klavírem.
A pokud to tam není,
prosím za odpuštění
– tisíckrát –
pro ty, co to tam zapomněli dát.
Borovice lesní (Pinus sylvestris) – Pavel Pokorný
Borovice je statný jehličnatý strom, v dobrých podmínkách může dorůst výšky až 40 metrů, má mohutný hlavní kořen jdoucí do značné hloubky a boční kořeny, které se bohatě větví do šířky. Dobře snáší mrazy, ale i sucho a chudou půdu extrémnějších stanovišť.
Třebíčský písničkář, který se živí sázením stromů – a měl by se v Zahradě písničkářů cítit jako doma – chci říct v práci – není na naší scéně žádným nováčkem. Má za sebou čtyři alba, hraní v rockové kapele, spolupráci s baskytaristou od Žalmana Petrem Novotným a taky pořádání festivalu Folkový špíz v Náměšti nad Oslavou pro začínající interprety. Podle svých slov je takový sběratel pocitů a pozorovatel života, a to se projevuje v jeho písničkách. Nemůžu si pomoci, ale pokud Pavel zná příběhy, které si vybral pro svůj koncertní blok, tak nemá asi úplně veselý život. Nevím, jestli to bylo nějakým aktuálním duševním rozpoložením, ale půlhodinové vystoupení, ve kterém se zpívalo vlastně jen o nešťastných láskách, zklamáních, rozchodech nebo vzpomínáním na to, jak fajn to bylo v mládí, nebylo co se výběru témat nijak povzbudivé. Mimochodem, na ostravské půdě zazpíval Pavel i písničku od Pepy Streichla, která do celého bloku dobře zapadala a s ostatními Pavlovými písničkami souzněla. Na druhou stranu, pokud se vše obalí dobře řemeslně napsanými texty, zajímavě zahranou kytarovou linkou a bezchybným frázováním, tak člověk i na tu depresi z námětu písniček zapomene. A Pavlovi přeji, aby pozoroval i nějaké radostnější životní příběhy.
Zklamaně bloudí ulicemi města
A jejich stará tramvaj mizí do nikam
On myslí na holku, co byla možná jedna ze sta
Chtěl by se k ní vrátit, už ale není kam
Tak, jako borovice, i Pavel je hluboce zakořeněný do tradice českého folku, ale stejně jako borovice i jeho boční kořeny čerpají z mnoha dalších zdrojů a žánrů. A jeho písničky ukazují způsob, jak přežít mráz, sucho a další životní těžkosti.
Po třech vystupujících přichází ve farní zahradě přestávka. Slunce stále nemilosrdně praží a na druhém břehu řeky Ostravice začíná festival Slezského hradu. A protože je tamní aparatura výkonnější než ta, kterou používá Zahrada písničkářů, budou se muset ve druhé půli vystupující více soustředit, aby se nenechali hudbou v jiném rytmu, v jiné hlasitosti a s jiným obsahem zmást.
Palma konopná (Trachycarpus fortunei) – Zbytečný luxus
Oblíbený druh palmy, značně odolný. S maximální celkovou výškou rostliny až 15 metrů, z kmene vyrůstají charakteristické tmavě zelené listy tvořící na vrcholu rostliny vějíř. Přestože je u nás nepůvodním druhem, přežívá bez poškození i relativně velké mrazy.
Druhou polovinu finalistů uvedl Petr Mazúr – klávesista, kytarista a autor a Martin Strakoš – hráč snad na všechny druhy dechových nástrojů. Písničky, jejichž texty vás vedou do říše fantazie a hudba s výrazným žánrovým přesahem někam k jazzu. Skladba Babí léto všechny přítomné upozornila, v jakém ročním období Zahrada písničkářů probíhá, a kdyby svůj set nezkazil Zbytečný luxus písničkou Vločka, která se odehrává v prosinci, nebyli by diváci dezorientovaní v čase. Originální milostná píseň Šedivý vlas mi evokovala Cimrmanovy milostné písně, které nemají milovanou osobu vychvalovat, ale spíš taktně upozornit na její nectnosti. Duo doplnil na několik písniček (přesněji na dvě třetiny) baskytarista Ondrej Kolenič, a přestože je celá akce prezentována jako přehlídka jednotlivců nebo dvojic, vzniklé trio organizátoři nechali vystoupit jako největší duo na světě.
Jen děti se ptají,
proč vločky tají.
Jen děti se ptají.
A já mlčky přemítám,
kdy přestal jsem se ptát…
A proč jsem ke Zbytečnému luxusu vybral tuto palmu? Jedná se o luxusní rostlinu a tím, že tento druh nedává plody je zbytečná. Tolik k názvu. Ale hudba Zbytečného luxusu se pne vysoko k nebi a tam rozkvétá v nádherném vějíři jinotajů, poezie a dechových nástrojů. A doufám, že i Zbytečný luxus přežije bez úhony zimní mrazy.
Růže bedrníkolistá (Rosa pimpinellifolia) – Alena „Alishi“ Střelečková
Je to nízký keř z čeledi růžovité, původní v české květeně. Vytváří nízké, rozsáhlé polykormony rozrůstající se do šířky. Vyhledává výslunné, suché, křovinaté nebo travnaté stráně, často na spraších nebo na vápenci. Velmi často se pěstují jako okrasné rostliny.
Jediná žena, která vystoupila – jediná růže mezi trním, byla Alishi – Alena Střelečková. Klasická písničkářka s kytarou usazená v Moravském krasu, ale jejíž kořeny se nacházejí někde u Černé a Bílé věže v Českých Budějovicích. Tak, jako nás Pavel Pokorný provázel životními příběhy, tak nás Alishi – vystudovaná bohemistka – provázela po krajích, které jsou jí blízké – Lom Amerika v Českém krasu, rodné České Budějovice, Moravský kras, Vysočina. Ale nezůstalo jen u poutavého putování, do repertoáru se dostalo i několik příběhů, třeba půvabná písnička o okrové Škodě 105, která ani neumí spěchat. Alishi působila na pódiu suverénně a bravurně vládla svou kytarou.
Jako růže vychází také z české písničkářské květeny, vyhledává vápenec – symbol Moravského krasu a svou přítomností, půvabem i grácií farní zahradu TV Noe jednoznačně okrášlila.
Já taky brázdím hory i údolí
a má cesta kroutí se zas a znova stejně jak ta asfaltová
Život běží a cíl je chabá útěcha
jsou cesty, po kterých se nespěchá
Ořešák vlašský, (Juglans regia) – Marek Vojtěch
Mohutný listnatý strom, může dorůstat výšky až 45 metrů. Solitérně rostoucí stromy svou korunu rozprostírají do široka. Je to okrasný a stínící strom a také medonosná rostlina. Listy mají fungicidní a baktericidní účinky a odpuzují hmyz.
Když na pódiu rozkvetl Marek Vojtěch s akordeonem, tak jsem jej podvědomě zařadil do kategorie kramářských písničkářů. Marek, který provozuje dětské divadlo Harmonika, má ovšem mnohem širší záběr, někdy jeho akordeon zpívá s notnou dávkou sentimentu, když vzpomíná na 20. nebo 80. léta, někdy zní pohádkově v příběhu princezny Jasněnky z KFC, někdy si neodpustí taškařici a ironii v písni, kde zpívá o ničení památek automobily, ale někdy až zamrazí, když v písni Psychopat vypráví příběhy mužů, kteří ničili po malých dávkách životy svých žen. Marek byl ve svých písničkách přímočarý, dobře komunikoval s publikem – to asi tou divadelní praxí – a i to, že po písničkách s akordeonem občas nemohl popadnout dech dodávalo celému vystoupení na autenticitě. Marek na pódiu stál jako solitér – jako mohutný ořešák s nohama pevně na zemi a hlavou vysoko v oblacích. Je vidět, že si svoje písničkářství odpracoval a odžil na divadelních štacích. Divadlo, jako mohutná koruna, zastřešuje jeho písničky, které jsou ryzí, a jako listí ořešáku nedovolí, aby se na posluchači usadily houby, bakterie nebo nepříjemný hmyz. Jeho plody – stejně jako ořechy – nemůžeme konzumovat hned, musíme si k nim najít cestu, ale pod tvrdou skořápkou se nám objeví chutné jádro.
Z koláče století jsme snědli skoro čtvrtku
Ta bouře přešla a dál snad bude hezky
Dáme si víno, jen co skočím pro vývrtku
Pak něco od Hašlera pustím z gramodesky…
Po finalistech Zahrady písničkářů předstoupil před publikum host, Mirek Kemel se svým triem. Jako zkušený písničkář a karikaturista vykreslil v písničkách plasticky svoje příběhy a nabídl průřez svým repertoárem od písniček nejstarších až po ty, které vyjdou na připravovaném albu. I Mirek Kemel se musel prát s rockovou hudbou, která do farní zahrady Telepace přicházela ze Slezského hradu, ale bojoval úspěšně a nakonec vítězně, protože na konci vystoupení se už z pódia za řekou nenesly žádné tóny.
Vystoupení zkušeného písničkáře bylo třešničkou, jahodou nebo ostružinou celého programu. Je nutno říct, že všichni finalisté Zahrady Mirkovi Kemelovi svou tvorbou zdatně sekundovali a předvedli solidní vystoupení. A to jak po formální stránce svých písniček, tak i při jejich interpretaci. Zahrada nabídla pestré a chutné plody – pestrou paletu tvůrců a vystoupení a věřím, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme. A organizátorům festivalu neutuchající odvahu pátrat po nových druzích a odrůdách, které se po vyšlechtění v Zahradě písničkářů trvale usadí v české a moravské hudební flóře.
Autor článku: Luděk Strašák