Je horká zářijová sobota epilog mimořádně teplého léta 2024. Ještě nikdo nevěděl, že za týden se Ostravou a mnoha dalšími místy prožene velká voda. Teď jsou všichni rádi, že se Zahrada písničkářů uskuteční v klimatizovaném studiu TV Noe a ne na sluncem ozářeném dvoře, na kterém proběhly předešlé ročníky. Kameramani obsazují svoje stanoviště, zvukaři nastavují aparaturu tak, aby byl kvalitní zvuk v sále i v televizním přenosu. Vystupující natáčejí v zákulisí rozhovory a dolaďují svoje struny, které jsou teď stejně napnuté, jako početný dav diváků, který dal přednost vystoupení písničkářských objevů před koupalištěm. A z režie zní netrpělivě očekávaný pokyn: Můžeme! Zahrada je připravena na dlouho očekávanou floru!
Martin Čepelík a Andrea Mineva
Jako první na jevišti vykvetlo duo Martin Čepelík a Andrea Mineva. Dětský chirurg a biomedicínská inženýrka z Prahy se nám představují v několika rovinách – romantická Růže se podle jména na zahradu hodí nejlépe, potom zazní i dvě angažovanější písně Dav chce krev a Když město hoří. U publika ale nejvíce bodují břitce kritické písně z profese obou aktérů o tom, co trápí dětské chirurgy v Praze. Skladba Biomatka ukazuje problémy v komunikaci s určitým typem lidí a Od desíti k pěti vyjadřuje pocity lékaře, který slouží noční pohotovost. Martin Čepelík je výrazný autor, který má textařské a hudební zásady v malíku. Vyzdvihl bych spíše ty písničky z lékařské praxe, protože v nich je originální, nezaměnitelný, čitelný, lehce provokující a se smyslem pro humor, kterého je v současném světě jako šafránu.
Martin a Andrea jako první vystupující dokázali prolomit ledy mezi pódiem a hledištěm i díky humoru a nadhledu ve svých písních. A bylo vidět, že jsou rádi, že se divák zasmál, a že se zasmál tam, kde se zasmát měl.
Zahrada písničkářů navazuje na dávný projekt, který vznikl paralelně s folkovým festivalem Zahrada v Náměšti na Hané. V roce 1996 se vedle oblastních kol konkursu pro kapely vyčlenilo jedno kolo pouze pro písničkáře (Zahrádka, později Zahrada písničkářů). Hybnou silou těchto konkursů byl známý Jiří moravský Brabec, který tyto akce pořádal a vybíral z nich vystupující na festival Zahrada. V roce 2003 už se hlásilo takové množství písničkářů, že musela být uspořádána předkola, z nichž teprve ti nejlepší postoupili do finále v Kuřimi. Finále probíhalo formou malého festiválku, který nabídl i koncerty hostů nebo semináře a společné hraní. Zahrady písničkářů se vyznačovaly získáváním nových kontaktů a následnou vzájemnou spoluprací a inspirací.
Franta K. Barták
Mezitím se na scéně objevil Franta K. Barták. Svérázný, mimořádný, vybočující. Jeho vystoupení bylo v rámci celého dne mimořádné z několika důvodů. Jako jediný používal k doprovodu písniček i klávesy. Zahrál absolutně nejvíc skladeb. V rámci večera prostřídal největší množství stylů. Ale popořádku. Franta je lingvistou, baví ho historie a písně skládá jako na běžícím pásu. Jeho rozkročení mezi folk a punk hraný na akustickou kytaru bylo neobvyklé, ale obohacující. Některé písničky by se daly zařadit spíš k dramatické tvorbě. U jiných zase překvapila harmonická originalita daleko od běžných schémat. V omezeném časovém rozsahu zařadil Barták hned několik mikropísniček, které i na omezené ploše gradovaly a nabídly pointu. Slovo dostal také ryzí folk (Draci princezny nežerou z lásky), historický trialog o smutném konci knížete Václava (Boleslav) v podání jednoho zpěváka, nebo biblická milostná lyrika (Eliezer a Rebeka). Současných palčivých problémů se písničkář dotkl například v písničce Nechcem je tu o biblických uprchlících – Svaté Rodině v Egyptě. Franta K. Barták vystoupil jako originální autor a interpret a mám pocit, že jej publikum bude milovat nebo nenávidět, ale nic mezi tím.
Hozenou rukavici zvedl režisér TV Noe Pavel Strakoš a v roce 2022 obnovil Zahradu písničkářů. Respektive ji přenesl do Ostravy. Úspěšné finalisty teď nečeká vystoupení v amfiteátru v Náměšti na Hané, ale recitál, který nasnímá a nastříhá profesionální televizní štáb. Ti, kteří se na Zahradě představí, tak mají k dispozici skvělý materiál, který mohou využít pro svou prezentaci podle své potřeby
Kamila Škvrnová
Na pódiu se objevuje Kamila Škvrnová s kytarou a její spoluhráč Filip Vondruška s baskytarou. Na rozdíl od prvního vystupujícího dua je Filip pouhým instrumentalistou a do zpěvu se nezapojuje. Je Kamiliným spoluhráčem z kapely Jinotaj a jeho basa kreslí zajímavé a pestré křivky pod kytarou a zpěvem.
Kamila je z Hradce Králové a vyrůstala obklopena písničkáři a hudebníky z Hradecka na jedné osadě. Odtud pramení její romantizující inspirace přírodou. V jejím setu jsme však spíš slyšeli písničky o mezilidských vztazích. Kamila vyznávala svůj vztah k literatuře – Josefu Kainarovi (Mezi verši), nebo Andersenovi. Silná byla i písnička Divoká kočka, kterou věnovala své zesnulé babičce a o které Kamila říkala, že přestože je na jiném světě, pořád spolu v duši komunikují. A tento rys jsem vnímal po celou dobu vystoupení – zpěvačka vystupuje jako citlivá pozorovatelka, dokáže za dívat za zdánlivě nepřekročitelné hranice a dobře čte v mezilidských vztazích mezi řádky. Za zmínku stojí i zvučný alt se zajímavou a svěží barvou, který se tak pěkně poslouchá. A musím zmínit i řemeslně dobře odvedenou práci v textech i hudbě.
Mirek Baldrych
To už ale z pódia zní nepřeslechnutelný tenor Mirka Baldrycha. Písničkář, který patří mezi ty nejzkušenější z finálové sedmičky, přijel z Šestajovic, které najdeme na východní periferii Prahy. Mirek Baldrych má ale svoje kořeny na Broumovsku, které jej formovalo a latentně se odráží v jeho skladbách. „Zpívám, brnkám, nacházím, hledám…,“ si prozpěvuje v písni Brnkání, která mi připadá jako takové shrnutí všeho, co chce Baldrych svou tvorbou říct a pokračuje vyznáním: „Jsem vodou z okapů, která na zahradě ve víno nedozraje. …I tak mám život rád… O čem chci ještě psát? Hlavně žádný klišé.“ A vztah k posluchačům: „Jen mlčky začít hrát dokola akordů pár, co rozjasní vám čela tak, aby nebrečela…“
Mirek Baldrych se prezentuje jako autor, který má životní nadhled, odžité zkušenosti. Jeho písničky jsou jako motýli, které tak rád fotografuje, kteří se objeví na louce, na chvilku vystaví na odiv barevnost a krásu svých křídel, aby nás upoutali a přivedli nás na jiné myšlenky, a potom se rozletí dál, aby potěšili další poutníky životem. Stejně tak, jako Kamila Škvrnová, i Mirek Baldrych mě ze všech vystupujících nejvíc zaujal barvou i naléhavostí svého hlasu a upřímností svých sdělení.
Ročník 2023 přinesl drobnou změnu formátu. Na Zahradu postoupilo pouze šest nejúspěšnějších, kteří prošli sítem poroty. Velkolepá scéna přivítala pestrou směs interpretů a hlavně hudebních nástrojů. Dva písničkáři s kytarami, dva s klavírem, jeden akordeon a jedna tříčlenná (!) kapela v přehlídce písničkářů a dvojic. Bohužel, i tím, že interpreti byli z různých mís naší vlasti, jsem zatím nezaznamenal nějakou další vzájemnou spolupráci. Nicméně, i druhý ročník obnoveného festivalu přinesl svoje plody a bylo zřejmé, že letos proběhne ročník třetí.
Tomáš Toman a Ján Kicko
Sálem se mezitím nese truchlivá píseň ze zaniklé vsi Sklenářovice v Krkonoších. Smutný příběh podtrhují a ozvláštňují umně zahrané tóny elektrické kytary. Na pódiu sedí dvojice mladíků – Tomáš Toman s akustickou kytarou a Ján Kicko.
První z nich je autor a zpěvák, druhý mlčí, ale jeho elektrická kytara obohacená velkým množstvím efektů zpívá. Znějí písně z Krkonoš, odkud Tomáš pochází. V písních ožívají osudy lidí a míst ze Sudet a kdo zná historii, ví, že se nebude jednat o příběhy veselé. Dostáváme se do zaniklé vesnice Glasendorf – Sklenářovice, prožijeme osud zemědělce Karhana, kterého za nevinný žert poslali komunisté do vězení. Křišťálový déšť vypovídá o Křištálové noci v Trutnově, Tomášova prababička Maria prožívá milostný příběh s ruským vojákem a znovuzrozená kaple v obci Bystřice v písni Neznámá ze Sudet, která v závěru písničky intenzívně mluví o smíření.
Sálem se mezitím nese truchlivá píseň ze zaniklé vsi Sklenářovice v Krkonoších. Smutný příběh podtrhují a ozvláštňují umně zahrané tóny elektrické kytary. Na pódiu sedí dvojice mladíků – Tomáš Toman s akustickou kytarou a Ján Kicko.
Když jsem dostal k posouzení první nahrávky do konkurzu Zahrady písničkářů, napadlo mě hned při první písni Glasendorf jedno jméno, Petr Linhart. Tento písničkář a kapelník Majerových brzdových tabulek už téměř dvacet let mapuje příběhy zaniklých vesnic a míst, dotýká se bolavé minulosti a hledá smíření s minulostí. Tomáš Toman – nemohu si pomoci – je v tomto Petrova mladší verze. Co se týká hledání témat, zpracování textu (i když tady by potřeboval ještě trochu dozrát k Linhartově zručnosti), interpretace spíš vyprávěcí než pěveckou technikou. Na rozdíl od Petra nemá Tomáš Toman logopedické vady, nicméně lze pozorovat podobné problémy s intonací – které ovšem u těchto písní nejsou překážkou hlubokého sdělení. Petr Linhart vytvořil nedávno společný projekt se skupinou Hmlisto, ve kterém hraje na elektrickou kytaru – Ján Kicko. Kruh se uzavírá, ale u Jána Kicka se musím zastavit. Hraje naprosto virtuózně, má vlastní a čitelný rukopis a jeho parády nejsou samoúčelné, ale pozdvihují písničky o jednu až dvě třídy výš. A tak, jak má Petr Linhart svého Josefa Štěpánka, tak má v tuto chvíli Tomáš Toman svého Jána Kicku.
Do třetího ročníku Zahrady písničkářů se mohli autoři hlásit do konce března 2024. Tentokrát nebylo určené téma jedné z písní a zájemci mohli vybírat zcela podle svého uvážení. Porotci pak měli měsíc, aby vybrali finalisty. Byli to Jan Žamboch, Pavel Strakoš, Milan Tesař, Slávek Janoušek, Milan Kaplan a Luděk Strašák.
Marie Tilšarová
Pánem, nebo spíš paní scény se stává Marie Tilšarová, písničkářka, která má kořeny ve Slavkovském lese, ale osud jí zavál do krajiny pod Řípem. Usměvavá autorka, kterou přišlo do Ostravy povzbudit hned několik fanoušků, hned ve své první písničce apelovala: „Tak zvedni zadek…“, aby poté vysvětlila, že ve svých textech často používá rozkazovací způsob sloves, ale ten rozkaz je vnitřní, určen pouze pro ni.
To, jak se cítí, když zpívá před publikem, vyjádřila v jedné z písniček: „ Věřím v sebe, stojím před vámi sama, vysvlečená jsem, jsem nahá a roztřeseným hlasem vyprávím, kdo jsem. O mé cestě životem co žiju, zpívám, co zpívám, žiju. Taková jsem“ Pokud se tak Marie před diváky skutečně cítí nesvá, dokáže svoje pocity dobře zamaskovat. Na pódiu působí suverénně, komunikuje s diváky, vyzývá je ke zpěvu a v jedné skladbě si troufla vyzvat moderátora festivalu, aby jí doplnil v dialogu muže a ženy o brokolici.
Marie Tilšarová hrává i se skupinou s názvem Kdo jsme my. Pro televizní vystoupení, jak přiznala, neměla předem stanovený playlist a dařilo se jí trefovat se do vkusu publika a hrála písničky ze svých tří alb. V horkém odpoledni nás vzala do ledové vody, aby po téže vodě pustila všechny svoje starosti. A na závěr povzbudila všechny, aby si svou životní cestu užili, jak tak krok za krokem životem jdou, jdou, jdou. Veskrze pozitivní a optimistické vystoupení ukázalo na sílu autorských výpovědí, popisovaly to, čím člověk v životě prochází a co prožívá. Atmosféra při jejím koncertu byla elektrizující, strhující a postarala se o ni nejen klaka Marie Tilšarové, ale i ostatní diváci.
Do konkurzu se přihlásilo úctyhodných 55 písničkářů nebo dvojic. Porota je nezávisle na sobě obodovala a podle dosaženého hodnocení bylo vybráno 6 postupujících. Ale protože se na 6. místě objevili hned 2 soutěžící, rozhodlo se, že finále bude sedmičlenné. Kromě toho byli vybráni i dva náhradníci, kdyby náhodou někdo z postupujících nakonec nemohl přijet. Nedostalo se na ně, ale aspoň je jmenujme: Ondřej Hozák s Pavlou Čípovou a Martin Pigale Lysoněk.
Jiří Lukš a Stanislav Valach alias Vesla
Duem dnešní odpoledne začalo, duem skončilo. Marie Tilšarová končila svůj blok písní Pusť to po vodě a na následující vystoupení připluli Jiří Lukš a Stanislav Valach alias Vesla z Křemže u Českého Krumlova. Souzvuk dvou kytar, ne zcela tuctové harmonické postupy, občasné dvojhlasy a písničky o každodenním životě z pohledu dvou mužů v nejlepších letech to byla, Vesla, která jsou jinak podmnožinou kapely The Dark Blue Elephants a do Ostravy přinesla poezii všedního i nevšedního dne.
Titulní píseň z CD (Lovíme) V rákosí popisuje, co všechno lidé házejí za hlavu a můžeme to vylovit v rákosí. A takto Vesla házela za hlavu napospas posluchačům mýtickou Atlantídu, přehlídku hmyzu, který si nás může podat u Vltavy (Narcis), písničku o špatném počasí, kterým si nemáme kazit náladu, nebo závěrečné Nokturno o tom, jak přečkat noc v neznámém městě. Bylo radostí pozorovat vzájemnou komunikaci dua Vesla, poslouchat vypointované bluesové texty a bavila mě hudba, která oscilovala mezi několika různými styly. A rád bych s Vesly někdy zašel do hospody, když je špatné počasí, bloumal po cizím městě a popoháněl kupředu cifry na hodinách a nebo jen tak lovil v rákosí.
Zahrada písničkářů 2024 byla u konce. Ze sedmi vystupujících byla 4 dueta (přičemž u dvou z nich byl druhý člen dua pouze instrumentalistou a ne zpěvákem). Z nástrojů tentokrát kralovaly kytary, pouze Franta K. Barták střídal kytaru s klávesami. Zajímavé bylo tentokrát regionální rozložení, 3 vystupující byli z Prahy, jedna z Hradce Králové, jedno duo z Krkonoš, jedno z Českokrumlovska a jedna písničkářka ze středních Čech. Ano, ani jednou nebyla zastoupena Morava.
Festival ukázal, že je u nás písničkářská tradice stále živá a objevují se noví a zajímaví interpreti. A je jen na nich, kam se jejich tvorba bude ubírat. Start – vystoupení na Zahradě písničkářů a televizní přenos – mají za sebou, a teď jim přeji šťastný let! A díky TV NOE za tuto akci!
Sepsal a tak pro příští generace uchoval: LUDĚK STRAŠÁK
